Kdysi lidé věděli, že Země je plochá a že má okraj. Bylo nebezpečné chodit ke kraji. Ale dnes lidé vědí, že Země je kulatá, že je to koule, která krouží spolu s jinými planetami kolem Slunce.

Jak má žít člověk, který ví, že se narodí a umře, že je ohraničený možnostmi života svého těla?

Jaký má takový člověk vztah k nekonečnému světu?

Lidé nevědí, co dělají. Ve svém prvotním strachu malého člověka se začali ohraničovat před tím ohromným světem, aby jim nebylo tak strašně.

Vím o sobě, že jsem takový, každý den se dívám do zrcadla a tak se poznávám, tak poznávám i jiného člověka.

Dost nás potěší, když se setkáme se starými známými po dlouhé době a slyšíme od nich:“ Hned jsem tě poznal, ty se vůbec neměníš!“  Hurá, to je výborné, neměním se, to je radost, to je štěstí!

A zamysleli jste se někdy nad tím, z čeho se to tak radujete? Máme rádi stabilitu, neměnnost, je to záruka bezpečnosti. A ať je to tak na věky věků.

Ať se svět nemění, ať je rozdělený. Všechno okolo bude bezpečné a stabilní.

Zastav se, chvíle, jaká jsi krásná!

Ale ve velké části světa, v němž žijeme, nastala tichá, nezvratná revoluce.

               Svět věcí ustoupil světu procesů.

Statický, známý, garantovaný, neživý Svět se změnil na Svět, který se neustále a rychle mění. A dopředu není úplně jasné, jak se změní.

A vůbec nezáleží na tom, jestli s tím jednotlivec souhlasí nebo ne.

A tady vzniká otázka. Budeme se přizpůsobovat měnícímu se Světu nebo v tomto světě budeme tvořit svůj vlastní život? Budeme žít svůj život nebo budeme jen přežívat?

Cesta přizpůsobování je známá. Člověk je velmi dobrý specialista na vytváření vlastního, osobitého Světa, kde jsou hranice určeny zájmy, okruhem přátel, teritoriem, za jehož hranice se velmi zřídka dostaneme.němž je namalovaný oheň. Ale není to oheň skutečný...

Je možné s tím něco udělat? Jak přejít ze světa věcí do světa procesů?