Emoční inteligence

V současnosti jsme svědky převratných změn a nároků na osobní vlastnosti, které podmiňují úspěch jak na pracovišti, tak v osobním životě. Začíná se hodnotit podle nových kritérií, v kterých nehraje roli jen profesní vzdělanost a IQ, ale hlavně rozsah emočního kvocientu - EQ. Svědčí o tom i mnohé vědecké studie, které ve svých knihách popisuje např. Daniel Goleman, PhDr. a Richard E. Boyatzis.

Úroveň emoční inteligence není dědičná ani ovlivněná vývojem v raném dětství. Na rozdíl od IQ, které se po dosažení devatenáctého roku  života už významně nemění, se EI věkem, vzděláním a motivací neustále vyvíjí.

Současná generace dětí a mládeže je mnohem více postižena emočními poruchami než generace předchozí. Obecně se dají současné děti charakterizovat jako osamělejší, deprimovanější, mnohem zlostnější, nezvládnutelnější, nervóznější, úzkostlivější, impulzívnější a agresívnější. Samozřejmě, že se tyto problémy nedotýkají jen dětí, ale i dospělých.

Stupeň naší emoční inteligence odpovídá míře toho, jak zvládáme jejích pět základních disciplin: sebeuvědomění, motivaci, seberegulaci, empatii a adaptabilitu ve vztahu k okolí.

Ti, kteří se nedokážou dostatečně sebeovládat a orientovat se ve svých vlastních pocitech, jsou výrazně znevýhodněni. V určitém slova smyslu je můžeme považovat za lidi, kteří jsou emočně negramotní, hluší a slepí v říši reality, která nás obklopuje a jejíž pochopení je tak důležité pro život jako takový.

U některých jedinců je tato „hluchota k vnitřním signálům“ doprovázena nevšímavostí k poselstvím, která jim vydává jejich vlastní tělo formou chronických nemocí hlavy, kříže, stavů úzkosti a pod. Mnohým lidem chybí schopnost poslouchat svůj vnitřní  hlas a řídit se jím. Projevuje se to hlavně tím, že lidé nemají dostatečnou víru v sebe samého, nemají sebedůvěru.

Vědecká neurologie, která se zabývá funkcemi mozku, poukazuje na důležitost emoční inteligence - EI. Vývojově staré mozkové struktury, v nichž se nachází centrum emocí, jsou zároveň centrem sebeuvědomění, sebeovládání a adaptability. Zároveň dokazuje, že tato, emocím věnovaná část mozku, se rozvíjí a učí jiným způsobem,  než vývojově nejmladší část mozku, která je sídlem myšlení.

Výrazy motiv a emoce mají ten samý latinský slovní základ. Oba výrazy jsou odvozeny od slovesa motere – což znamená k něčemu se pohybovat. Emoce jsou tím, co nás popohání k dosažení vytyčených cílů, živí nás motivací a motivace zase zpětně ovlivňuje naše vnímání a konání.